čtvrtek 23. února 2023

Bolavý únor

 Dobrý den milé čtenářky a čtenáři mého blogu! Dlouho jsem zvažovala, zda publikovat tento příspěvek, ale je-li můj blog mou záložní pamětí, tak i tyhle únorové strasti sem patří. Máte-li svých starostí dost, tak snad ani nečtěte dneska dál, slibuju, že napříště připravím něco veselejšího a kreativnějšího.



Tak se to zase tak nějak sešlo. Už poněkolikáté začátkem kalendářního roku vybublá v ženském pracovním kolektivu "něco". Něco, čemu nerozumím, něco, co se vyvine z maličkosti, pohledu, výrazu, z něčeho, čemu normálně nepřikládám pozornost. Ano, jedna naše kolegyně dala v listopadu výpověď, to jste tu četli. Mrzelo mne to, protože s námi byla více než 10 let, prošli jsme s ní její těžkou životní etapou, počkali jsme, až se vykřeše ze všech následků radikální léčby, umožnili jsme jí zkrácený úvazek (i když jsem si bláhově myslela, že je to dočasné), nezatěžovala jsem ji přidáváním dalších agend a dost často jsem se jí zastávala. Odměnou mi budiž ta výpověď, nepříjemné jednání posledních dvou měsíců a uražený odchod vytužený požadavkem na proplacení hodin strávených (ale nenařízených) během výpovědní doby Nic, co by mi na náladě přidalo.

Během prosince jsem ze skoro 40 zájemců a zájemkyň o práci vybrala novou kolegyni, maminku po mateřské, která bude v účtárně začínat od píky. To znamená, že práci odchozí, jsem musela rozdělit mezi tým, který je stabilní. A pro novou sílu připravit zaškolovací program. Tady jsem udělala chybu - vzhledem k organizačním zimním opatřením jsme sestěhovaní, čtěte nacpaní v kancelářích, a rušíme se navzájem. Špatně jsem vyhodnotila možnosti zaškolení a nováčka posadila prostě tam, kde bylo vyklizené místo. A pak nastalo to "něco", kdy starší kolegyně opustily svoje role kolegyní a staly se na pracovišti matkami, tchýněmi, vychovatelkami - a velmi rychle se na druhé straně dostavil tvrdý vzdor a odpor. Logicky. Podle starších není ta mladá dostatečně uctivá. Ano, padla slova, které normálně neříkáme, z mladší strany fronty přišla omluva. Starší strana fronty stále ještě naštvaně doutná a srší. Neumím to v těch emocích srovnat, nebudu nikoho vychovávat. Vracím se ke čtyřem dohodám, které jsem svému týmu nabídla zhruba před třemi lety tady

A tak se moje tichá radost z prezidenské volby z minulého příspěvku proměnila i díky této nepohodě na mém těle obrovskou bolestí v levém podžebří. A po opíchnutí akupunturou se objevil pásový opar. Snad bych bývala i zvládla chodit do práce, ale rozum mi zavelel odejít pro antivirotika k lékaři a naordinovat trochu klidu. Ano, antivirotika po čtyřech hodinách, to vyšlo. Klid už nikoli, protože, když jsem v pátek 3. února přišla po poledni domů, našla jsem maminku v potížích. Říká se tomu diabetická noha, zlatý stafylokok, otevřená rána, hrozící sepse a celkové selhání. Takže sebrat síly a rozjet záchrannou akci, páteční pozdní odpoledne až do večera na chirurgické pohotovosti - sono, rentgen, antibiotika, opiáty a reverz. A od té doby obden převaz, odběry, bolest, strach.... až do tohoto úterý velká obava z hrozící amputace. Naštěstí úterní rentgen nepotvrdil podezření, že by byla napadená kost, takže radikální chirurgické řešení není "zatím" na pořadu dne. Ale zůstává velká bolest, stále ještě antibiotika a dnes také poprvé převaz v domácím prostředí s terénní sestrou.

Jedu na náhradní baterky, kombinuju kancelář a homeoffice, a homecare. Tak nám držte pěsti, ať už březnové příspěvky budou veselejší. Zítra je Matěje, to už vlastně začíná jaro, když bude ta matějšská pouť. Sníh je fuč, u plotu lezou první sněženky...

Dávejte na sebe pozor, Vaše Eva


6 komentářů:

  1. Dočetla jsem až do konce, skoro jsem ani nedýchala. Jak se říká - když se něco hatí, nikdy není při jednom. Přeji ti Evo zklidnění situace v práci (střety dvou generací bývají těžké!) a hlavně zlepšení zdraví maminky. Ta má tenkrát bohužel o nohu kvůli diabetu přišla a už se mi z nemocnice nevrátila...ale uvidíš, že u vás vše dobře dopadne, musíš věřit. Jsou to těžké chvíle, ale bude zase lépe. Moc ti to přeji.

    OdpovědětVymazat
  2. Lezarts

    No zrovna netroškaříš! Kdyby šlo o materiál, člověk může nad tím mávnout rukou, ale se zdravím to je horší. Jsi důkazem, že stres vyvolává nežádoucí reakce těla. Snad by to chtělo někam utéct a vypnout aspoň 48 hod vystoupit ( obrazně ) ze svého těla a zkusit analyzovat. Pak udělat rozhodnutí, jak se z toho nezbláznit, neobětovat se a tím chránit své zdraví. Vím, že se to snadno radí. Musela jsem se to vzhledem k velice složité cestě životem naučit, a že mě to trvalo. Manžel to nezvládl a jeho cesta předčasně skončila.
    Psychosomatika je mocná čarodějka a kdo se jí naučí porozumět, často si tím usnadní život. Zrovna čtu na toto téma moc zajímavou knihu. Psychosomatika mě už od mládí zajímala, podle svých zkušeností mohu potvrdit, že funguje!
    Přeji Ti najít zdraví a pohodu!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Evi, co napsat. Ono nikdy nezústává u jednoho, trable se hromadí a řetězí. Pracovní kolektivy vřou tak nějak všude, nějak se někam ztratila obyčejná lidská slušnost.
    Důležité je nakonec stejně jen to zdraví - myslím na tebe a věřím, že to dobře dopadne.
    Měj příjemný den. Helena

    OdpovědětVymazat
  4. Evi, výběrem nové kolegyně jsem také prošla. Povedlo se až na třetí pokus. A taky hodně mladá a dost rozdílný pohled na svět. Časem jsme přišly na to, jak komunikovat, aby jsme si nelezly na nervy. Je to vždy o vstřícnosti a musí chtít obě strany.
    Jak jde o zdraví své i rodiny je to vždy malér. Když měl před roky manžel úraz 25.12. posbírala jsem zbytek sil a fungovala jako nikdy.
    Věřím, že to taky dáš a bude už jen líp. Držím palce a přeji lepší jarní dny. Jitka

    OdpovědětVymazat
  5. Někdy se to teda sejde((. Zdraví vždy na prvním místě. A pracovní vztahy jsou čím dál horší. Taky bych mohla vyprávět. Jsme ve věku, kdy už bychom si to neměly připouštět a odcházet z práce s čistou hlavou. A občas vypnout nebo frnknout pryč. Snažím se to poslední dobou dodržovat. Držím palce, ať je mamince lépe.

    OdpovědětVymazat
  6. Držím palce, ať už to jde k lepšímu

    OdpovědětVymazat