Dobrý den milé čtenářky a čtenáři mého blogu! Dlouho jsem zvažovala, zda publikovat tento příspěvek, ale je-li můj blog mou záložní pamětí, tak i tyhle únorové strasti sem patří. Máte-li svých starostí dost, tak snad ani nečtěte dneska dál, slibuju, že napříště připravím něco veselejšího a kreativnějšího.
Tak se to zase tak nějak sešlo. Už poněkolikáté začátkem kalendářního roku vybublá v ženském pracovním kolektivu "něco". Něco, čemu nerozumím, něco, co se vyvine z maličkosti, pohledu, výrazu, z něčeho, čemu normálně nepřikládám pozornost. Ano, jedna naše kolegyně dala v listopadu výpověď, to jste tu četli. Mrzelo mne to, protože s námi byla více než 10 let, prošli jsme s ní její těžkou životní etapou, počkali jsme, až se vykřeše ze všech následků radikální léčby, umožnili jsme jí zkrácený úvazek (i když jsem si bláhově myslela, že je to dočasné), nezatěžovala jsem ji přidáváním dalších agend a dost často jsem se jí zastávala. Odměnou mi budiž ta výpověď, nepříjemné jednání posledních dvou měsíců a uražený odchod vytužený požadavkem na proplacení hodin strávených (ale nenařízených) během výpovědní doby Nic, co by mi na náladě přidalo.
Během prosince jsem ze skoro 40 zájemců a zájemkyň o práci vybrala novou kolegyni, maminku po mateřské, která bude v účtárně začínat od píky. To znamená, že práci odchozí, jsem musela rozdělit mezi tým, který je stabilní. A pro novou sílu připravit zaškolovací program. Tady jsem udělala chybu - vzhledem k organizačním zimním opatřením jsme sestěhovaní, čtěte nacpaní v kancelářích, a rušíme se navzájem. Špatně jsem vyhodnotila možnosti zaškolení a nováčka posadila prostě tam, kde bylo vyklizené místo. A pak nastalo to "něco", kdy starší kolegyně opustily svoje role kolegyní a staly se na pracovišti matkami, tchýněmi, vychovatelkami - a velmi rychle se na druhé straně dostavil tvrdý vzdor a odpor. Logicky. Podle starších není ta mladá dostatečně uctivá. Ano, padla slova, které normálně neříkáme, z mladší strany fronty přišla omluva. Starší strana fronty stále ještě naštvaně doutná a srší. Neumím to v těch emocích srovnat, nebudu nikoho vychovávat. Vracím se ke čtyřem dohodám, které jsem svému týmu nabídla zhruba před třemi lety tady
A tak se moje tichá radost z prezidenské volby z minulého příspěvku proměnila i díky této nepohodě na mém těle obrovskou bolestí v levém podžebří. A po opíchnutí akupunturou se objevil pásový opar. Snad bych bývala i zvládla chodit do práce, ale rozum mi zavelel odejít pro antivirotika k lékaři a naordinovat trochu klidu. Ano, antivirotika po čtyřech hodinách, to vyšlo. Klid už nikoli, protože, když jsem v pátek 3. února přišla po poledni domů, našla jsem maminku v potížích. Říká se tomu diabetická noha, zlatý stafylokok, otevřená rána, hrozící sepse a celkové selhání. Takže sebrat síly a rozjet záchrannou akci, páteční pozdní odpoledne až do večera na chirurgické pohotovosti - sono, rentgen, antibiotika, opiáty a reverz. A od té doby obden převaz, odběry, bolest, strach.... až do tohoto úterý velká obava z hrozící amputace. Naštěstí úterní rentgen nepotvrdil podezření, že by byla napadená kost, takže radikální chirurgické řešení není "zatím" na pořadu dne. Ale zůstává velká bolest, stále ještě antibiotika a dnes také poprvé převaz v domácím prostředí s terénní sestrou.
Jedu na náhradní baterky, kombinuju kancelář a homeoffice, a homecare. Tak nám držte pěsti, ať už březnové příspěvky budou veselejší. Zítra je Matěje, to už vlastně začíná jaro, když bude ta matějšská pouť. Sníh je fuč, u plotu lezou první sněženky...
Dávejte na sebe pozor, Vaše Eva
