Dobrý den milé bloggerky a milí bloggeři!
Dnešní příspěvek bude jiný, než obvykle píšu. Původně jsem
měla v plánu ho zveřejnit už někdy v půlce září, byl by kratší… Stále
přemýšlím, proč si lidé navzájem tak rádi ubližují? Nebo si toho nejsou vědomi
a my si vytváříme jen své domněnky?
 |
| Muchomůrka, vyfocená náhodou při venčení. Byla krásná, ale druhý den ji někdo rozkopal. Proč? Komu vadila? |
Nebojte se, nic strašného se mi neděje, jen jsem uvízla v síti myšlenek. A když mi Google Map nabídly ohlédnutí do září, řekla jsem si, že se zkusím z těch zážitků vypsat...
 |
| Návštěva 11 zajímavých míst - nemocnice! Ach jo, ta umělá inteligence |
Pamatujete si na film Rain Man s Dustinem Hoffmanem a
Tomem Cruisem? Raymond si v něm píše do sešitu tzv. vážná ublížení a můj
blog bude dnes takovým sešitem. Příspěvek se jmenuje Toxic - a bude o neviditelném jedu zla, které se tak jednoduše šíří.
Vy už víte, že jsem na od srpna měla maminku v nemocnici.
Protože jsem denně běhala mezi kanceláři, nemocnicí a domovem, potkávala jsem
mnoho známých. Zaskočily mne reakce některých lidí. Jedna dlouholetá
spolupracovnice mi po krátké konverzaci na téma „už jsme se dlouho neviděly“ řekla,
že její maminka také umřela v září, to že je ten podzim a ona, že si to
dobře pamatuje. Paní ze sousedství, která byla zvědavá, co se u nás děje, mi
zase řekla, že také byli na pohřbu před dovolenou… Jistě, mnoho lidí mi řeklo,
co bych ve 82 letech chtěla… A já nejsem naivní a vím, že je to už úctyhodný
věk, ale… A tak si říkám, PROČ? Proč mi to ti lidé dělali? Proč jsou tak jedovatí?
Dělá jim radost zraňovat druhé, nebo jsou jenom otrlí, okoralí, necitliví? Kde
se to v nich bere? Proč raději nemlčí, když nezvládnout potěšit, či
pochopit?
Naštěstí maminku v půlce září propustili. Její stav
potřeboval, abych s ní zůstala doma. Měla bych nárok čerpat dávku na
ošetřování po hospitalizaci. Nakonec jsem dostala možnost mít vzdálený přístup
k zaměstnatelově počítačové síti a rozložila jsem si úřad dopoledne na
kuchyňském stole a večer v dětském pokoji. Za tohle řešení jsem vážně pociťovala
velký vděk a po více než třicetiletém pracovním úvazku i jako obrovský benefit,
vlastně největší o který jsem stála – klidně se vzdám outdoorových akcí,
příspěvků na dovolenou, stravenek…. Tohle mi opravdu pomohlo…. Ovšem jen do
času… Po dvou týdnech jsem se vrátila do kanceláře s tím, že ještě jeden
týden budu chodit na brzo ráno a v poledne domů, ohřát oběd a dohlédnout
na pacientku, aby se najedla… A ejhle! Tohle řešení nebylo už možné. Nevím, kdo se
staral, kdo mi hází klacky pod nohy. Ale vím, že na každého jednou dojde…
A přišel říjen a s ním odchod Zlatého slavíka. Asi jsem
podzimně přecitlivělá, ale když se po šesti hodinách od zveřejnění smutné
zprávy, schází vláda a dělá tiskové konference, houpal se mi žaludek a na mysl
rvalo jedině slovo – DISGUSTING. Myslela jsem na ty malé holky, jestli je možné
je uchránit od toho mediálního šílenství. Na to, že i smrt je marketingově využitelná
pro volební preference. Přišlo mi to všechno líto. Nebyla jsem mistrova
fanynka, takové jsem znala z dob studia – chodily všechny koncerty i do
vily na Bertramku. Odešel člověk, který měl nesmírně krásný hlas, byl velký profesionál,
který obětoval pro práci, kterou miloval, vlastně celý život. A naše životy
ovlivnil, i když jsme nechtěli. Je to konec jedné éry, písniček, které
poslouchali naši rodiče, ještě před tím, než jsme se narodili/y, písniček, které
nás provedly tanečními. Vlna diskusí mi připadala nepatřičná, nevhodná a zase
ZLÁ. Ulevilo se mi až u slov Zbygniewa Czendlika
Nevím, zda jste obřad sledovali. Měla jsem obavy, jak to bude, ale velká poklona rodině, jak dokázala vybalancovat ty touhy politiků o zviditelnění, bylo to důstojné a dojemné.
Opatrujte se, užívejte babí léto, Vaše podzimně zamyšlená
Eva
P.S. Máte-li chuť na koláč s drobenkou, zastavte se na blogu brzo, mám v rukávu další recept;-)
