Jaro, kde jsi bylo?

 Dobrý den, milé bloggerky i bloggeři! Uteklo mi jaro a je tady už léto! Neměla bych si stěžovat, měla bych být vděčná. Přesto tento příspěvek asi nebude v pozitivním ladění. Ale pokusím se aspoň o občasný vtípek.

Jak víte, 17. dubna měla moje maminka mozkovou příhodu. Měli jsme to štěstí, že mi zvládla zavolat do práce a že záchranka přijela rychle a vyhodnotila stav tak, že ji převezli na iktovou jednotku liberecké krajské nemocnice, kde se jí dostalo rychlé pomoci. A tady začaly ty naše jarní peripetie, ze kterých se potřebuju vypsat...

V ten samý den měl můj muž šedesátiny. Dávejte si pozor, co si přejete! On si totiž přál nějaký výlet - a věru ho dostal - v podvečer toho slavného dne se mohl podívat na JIPku. Pustili nás tam totiž překvapivě oba, personál byl nesmírně vstřícný, maminka byla při smyslech, ač levá strana byla zasažena od oka až po malík na noze. Díky bohu, viditelný dopad v obličeji zmizel do 24 hodin, ruka se začala rehabilitovat také poměrně dobře a rychle. S chůzí je to horší.

Kdybych věděla to, co vím teď, tak by po týdnu v liberecké nemocnici mohla jít domů. Ale vzhledem k nemocnému srdci a s vidinou pravidelné rehabilitace byla převezena do okresní nemocnice. Teď bych asi měla předeslat, že si vážím práce všech sester a ošetřovatelů. Jejich stavy jsou poddimenzované a problém je podle mého v řízení celého zdravotního systému.  Každopádně přechod mezi krajskou a okresní nemocnicí je obrovitá změna. Krajská a hlavně pak vybavení iktového oddělení, bylo jak z příštího století. Catering nemocnice je vyhlášený a vaří i pro podniky v průmyslové zóně. Není problém pobýt s pacientem i po skončení návštěvníci hodin. Jestli do budoucna budou vznikat centrální specializovaná pracoviště, pak se z lokálních nemocnic stanou jen čekárny na péči, kde pro doktory není zajímavá práce.

Pacientům se naordinují pleny. Bez ohledu na to, že jsou schopni se s dopomocí došourat na toaletu nebo si zavolat o mísu. To vede k tomu, že pacienti stále méně pijou a jedí, aby nemuseli... a pak se řekne, že ty ledviny už nepracují jak by měly?

Jídlo? Ne, nemocnice není hotel - ale! po 14 dnech se zjistilo, že pacientka nemá diabetickou dietu zaznamenanou v počítači, co na tom, že jí ordinují léky na diabetes, dvakrát dostala k večeři puding s piškoty a kompotem. K odpolední svačině proteinový nápoj plný cukru - víte, že není diabetický? víme! ale jsme rádi, že nám se pro ně něco dají! Takže pak nezabere tabletka a musí se píchnout inzulín! Smutné večerní talíře s dvěma obrovskými krajíci dusivého chleba a často koupenou pomazánkou plnou éček. Jestli má zařízení nějakou dietní sestru, která řídí stravování, tak to musí být nějaká masochistka jak z Přeletu přes kukaččí hnízdo! Navíc nějak bezděčně se uplatňuje zřejmě moderní systém přerušovaného půstu, jak jinak si vysvětlit, že snídaně je v 8 a večeře se podává už v 17 hodin - a pak už nic, ani těm diabetikům (jo možná si mají schovat od večeře to tvrdé jablko a na něm brousit zubní protézu).

Pitný režim - v liberecké nemocnici dávali na výběr vodu/čaj. V té naší je čaj, bez volby. Džbán se stále dolévá a pítko/sklenička-plastička se NIKDY neumývá.

Ošetřující lékař? Za Liberec skvělé - byli milí, vstřícní, vysvětlující i po telefonu.  Na interním oddělení lokální nemocnice je ošetřujícím lékařem každý den někdo jiný. Při návštěvě není nikdo dosažitelný. A po dvou týdnech (kdy zřejmě dochází ke snížení úhrady na lůžko) nastal telefonický nátlak, vezměte si ji domů nebo ji přesuneme dál. Dál, znamená následnou péči. Máme tady v okrese dvě místa - na jednom ležela moje teta po zlomenině krčku a bylo to před deseti roky velmi bezútěšné místo, ze kterého se málokdo vrátil. Teta to tehdy zvládla, jsem přesvědčená, že zejména díky podpoře mé maminky, která tam denně vlakem dojela a my ji pak odpoledne vyzvedli. A pak tzv. páté patro nemocnice, které mám já spojené s tetiným odchodem a nepěknými zážitky těsně před tím. Tu ošetřovatelku, která pacientku na vedlejší posteli, která volala o mísu, odbyla tím, že ráno dostala plenu, ať neotravuje, slyším dodnes. Takže po telefonátu, kdy mi z interny řekli, že na následné péči se bude více cvičit a že na interně stále řádí nějaké infekční průjmy, tak ať jsem ráda, že ji překládají, jsme se ocitli na další štaci. Cvičení se nekonalo, jediným výsledkem tělocvičné péče bylo postavení se k chodítku. Po týdnu ji zničehonic přeložili na pokoj na druhé straně chodby, když jsem přišla, byla zmatená, nikdo jí nic nevysvětlil, myslela, že je na pokoji na odpis. A stačilo by tak málo, vysvětlit, že pokoje dál od sesterny jsou pro pacienty, kteří se zlepšují. Zařídili jsme domů polohovací postel, toaletní židli, invalidní vozík a před čtyřmi týdny jsme maminku nechali propustit z ošetřování.

A nastala nová éra. Za sebe musím napsat, je to složitější, než jsem čekala. Málo spím a spánkový dluh mne dohání. Někteří mí kolegové si myslí, že jsem v režimu homeoffice a můžu být produktivní stejně jako v kanceláři.  Peru s s úředním šimlem, protože sice existuje něco jako dlouhodobé ošetřovné, ale nemá s tím zkušenost ani mzdová účtárna, ani obvodní lékař. Všechno běží elektronicky, takže v ruce nemáte nic. Takže sice jsem doma, snad omluvená, ale dávky zatím nepřicházejí a úřední šiml řehtá. A řehtat ještě bude víc, než se podaří vyřídit nějaké ty dávky a modrou značku pro auto. Jsou věci, které mne zaráží - věděli jste, že o bezmocnost si žádá každý sám, nejlépe elektronicky se zajištěným podpisem?

Letošní sezona narozeninových dortů se nekonala, můj muž k těm šedesátinám nejenže nedostal dort, ale ani narozeninová rodinná oslava neproběhla. Moje dítě, chlapeček šestatřicetiletý, také na svůj letošní patrový ořechový dort taky čeká. Prostě všechna odpoledne v nemocnici na pět týdnů nám zabránila v oslavách. Takže nakonec jediný, kdo dort měl, jsem byla já - Medardka.

Experimentovala jsem podle internetu a protože miluju koňakové špičky, je to zákusek v jejich stylu. Placka byla třená, kakaová - příště už si upeču tu svou piškotovou. Ale krém mne uchvátil a určitě ho ještě udělám - jeden Ole Oetker vanilkový pudink za studena vyšlehat s 3 dl vaječného koňaku a asi půlkou marscapone. Ňam! Pařížskou šlehačku dělávám sama, ale tentokrát mne zachránil Kunín.

Za ty čtyři týdny se mi podařilo čtyřikrát uniknout z domu, poprvé na půlden na kolonoskopii 🫣, podruhé na odpoledne k zubaři, potřetí na celofiremní odpolední mítink a po čtvrté do divadla. Pokračuje moje fascinace hudebníky ve věku mého syna😉, ale to už jinak asi nebude. A asi v tom nejedu sama, divadlo bylo gengerově nevyvážené 😂, ale můj skvělý muž to nesl statečně.

Tak jsem si to tady všechno vypsala, abych si ulevila a taky, abych si to pamatovala, vy se opatrujte, a ať se vám problémy vyhýbají

Vaše Eva