Toxic

Dobrý den milé bloggerky a milí bloggeři!

Dnešní příspěvek bude jiný, než obvykle píšu. Původně jsem měla v plánu ho zveřejnit už někdy v půlce září, byl by kratší… Stále přemýšlím, proč si lidé navzájem tak rádi ubližují? Nebo si toho nejsou vědomi a my si vytváříme jen své domněnky?

Muchomůrka, vyfocená náhodou při venčení. Byla krásná, ale druhý den ji někdo rozkopal. Proč? Komu vadila?

 

Nebojte se, nic strašného se mi neděje, jen jsem uvízla v síti myšlenek. A když mi Google Map nabídly ohlédnutí do září, řekla jsem si, že se zkusím z těch zážitků vypsat...



Návštěva 11 zajímavých míst - nemocnice! Ach jo, ta umělá inteligence



Pamatujete si na film Rain Man s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem? Raymond si v něm píše do sešitu tzv. vážná ublížení a můj blog bude dnes takovým sešitem. Příspěvek se jmenuje Toxic - a bude o neviditelném jedu zla, které se tak jednoduše šíří.

Vy už víte, že jsem na od srpna měla maminku v nemocnici. Protože jsem denně běhala mezi kanceláři, nemocnicí a domovem, potkávala jsem mnoho známých. Zaskočily mne reakce některých lidí. Jedna dlouholetá spolupracovnice mi po krátké konverzaci na téma „už jsme se dlouho neviděly“ řekla, že její maminka také umřela v září, to že je ten podzim a ona, že si to dobře pamatuje. Paní ze sousedství, která byla zvědavá, co se u nás děje, mi zase řekla, že také byli na pohřbu před dovolenou… Jistě, mnoho lidí mi řeklo, co bych ve 82 letech chtěla… A já nejsem naivní a vím, že je to už úctyhodný věk, ale… A tak si říkám, PROČ? Proč mi to ti lidé dělali? Proč jsou tak jedovatí? Dělá jim radost zraňovat druhé, nebo jsou jenom otrlí, okoralí, necitliví? Kde se to v nich bere? Proč raději nemlčí, když nezvládnout potěšit, či pochopit?

Naštěstí maminku v půlce září propustili. Její stav potřeboval, abych s ní zůstala doma. Měla bych nárok čerpat dávku na ošetřování po hospitalizaci. Nakonec jsem dostala možnost mít vzdálený přístup k zaměstnatelově počítačové síti a rozložila jsem si úřad dopoledne na kuchyňském stole a večer v dětském pokoji. Za tohle řešení jsem vážně pociťovala velký vděk a po více než třicetiletém pracovním úvazku i jako obrovský benefit, vlastně největší o který jsem stála – klidně se vzdám outdoorových akcí, příspěvků na dovolenou, stravenek…. Tohle mi opravdu pomohlo…. Ovšem jen do času… Po dvou týdnech jsem se vrátila do kanceláře s tím, že ještě jeden týden budu chodit na brzo ráno a v poledne domů, ohřát oběd a dohlédnout na pacientku, aby se najedla… A ejhle! Tohle řešení nebylo už možné. Nevím, kdo se staral, kdo mi hází klacky pod nohy. Ale vím, že na každého jednou dojde… 

A přišel říjen a s ním odchod Zlatého slavíka. Asi jsem podzimně přecitlivělá, ale když se po šesti hodinách od zveřejnění smutné zprávy, schází vláda a dělá tiskové konference, houpal se mi žaludek a na mysl rvalo jedině slovo – DISGUSTING. Myslela jsem na ty malé holky, jestli je možné je uchránit od toho mediálního šílenství. Na to, že i smrt je marketingově využitelná pro volební preference. Přišlo mi to všechno líto. Nebyla jsem mistrova fanynka, takové jsem znala z dob studia – chodily všechny koncerty i do vily na Bertramku. Odešel člověk, který měl nesmírně krásný hlas, byl velký profesionál, který obětoval pro práci, kterou miloval, vlastně celý život. A naše životy ovlivnil, i když jsme nechtěli. Je to konec jedné éry, písniček, které poslouchali naši rodiče, ještě před tím, než jsme se narodili/y, písniček, které nás provedly tanečními. Vlna diskusí mi připadala nepatřičná, nevhodná a zase ZLÁ. Ulevilo se mi až u slov Zbygniewa Czendlika

 

Nevím, zda jste obřad sledovali. Měla jsem obavy, jak to bude, ale velká poklona rodině, jak dokázala vybalancovat ty touhy politiků o zviditelnění, bylo to důstojné a dojemné.

 

Opatrujte se, užívejte babí léto, Vaše podzimně zamyšlená Eva

P.S. Máte-li chuť na koláč s drobenkou, zastavte se na blogu brzo, mám v rukávu další recept;-)