Kycol

Dobrý den, milí bloggeři a milé bloggerky! Dneska jsem se rozhodla, že vám ukážu tajemnou jizerskohorskou bylinu. Odmala jsem od babičky slýchala, že když se něco nehojí, dáme na to kycol. Koncem léta bylo potřeba kycol natrhat a na půdě usušit.  Tento týden jsme se vypravili do hor pro pugét. Jeden stonek je tak akorát na odvar na běžné použití – odřeniny, rány na kůži, snad i bércové vředy a proleženiny. Jen vnitřně se užívat nesmí – prý je lehce jedovatý a karcinogenní.

 

 Kycol – oficiálně straček Fuchsův – je typickou rostlinou jizerskohorských pasek a okrajových, neobhospodařovaných luk. Je snadno rozpoznatelný díky svým žlutým kvítkům a zvláštní „metlovité“ struktuře, ale stejně tak je velice často zaměňovaný se zlatobýlem, a to i v lékárnách. Zvláštní jméno je lidové a jeho původ lze spojovat s naším krajem. Údajně pochází z mluvy jizerských německých horalů - ze zkomoleného  lidového názvu Kühzagel – krajská oháňka, které se rostlina podobá. Kycol platil u jizerských horalů po celá staletí za všemocnou bylinu, která dokázala vyléčit každou nemoc; celé rostliny byly sušeny na půdách a vyschlý kycol byl buď využíván v domácím lékařství, nebo prodáván do sousedního Německa, kde se těšil velké oblibě.

 
Letos je i u nás kycol v kurzu – na jaře si můj muž ufikl špičku palce na ruce, tak jsme to koupali po večerech a kombinovali s měsíčkovým olejem…. No a teď mám stále připravený odvar pro Sáru, které stříkačkou proplachuju ten kloubek.
 
Taky věříte na bylinky?

Hezký víkend, Vaše "bylinářka" Eva