Den invaze

Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod.  překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.  (z textu provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky od ÚV KSČ ze dne 21. srpna 1968) Pomník na liberecké radnici připomínající jména 9 obětí - foto D. Růžička ze stránky Totalita.cz Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy, poslové noci, která do zad bodá dýku, tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi, však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků, však díky za železné holubičky míru a díky za polibky s chutí hořkých mandlí, v krajině přelíbezné zavraždili víru, na cestě rudé šípky jako pomník padlých. Vám poděkování a vřelá objetí za provokování a střelbu do dětí, a naše domovy nechť jsou vám domovem, svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem. Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky, nám zbývá naděje, my byli jsme a budem, boľšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki, spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm, nikogda nězabuděm!                                                                                                 (Karel Kryl) Dobrý den milí bloggeři a milé bloggerky, jedním mým předsevzetím při zakládání blogu bylo, že nebudu komentovat politiku a nebudu psát o práci. Ale nějak dnes nemůžu jinak. Přestože mi v den okupace byly 3 roky a necelé tři měsíce, mám pocit, že onoho dne se odehrálo NĚCO, co ovlivnilo naše životy na strašně dlouhou dobu. Jsou to jedny z mých nejstarších vzpomínek. Byli jsme tehdy na pobřeží Černého moře v Oděse. První let letadlem – pamatuju si oblaka jako pěnu. Pamatuju si i zahradu toho domu, co jsme v něm byli. A pak si pamatuju brečící mámu, dlouhatánskou jízdu vlakem na dřevěných lavicich(letenky zpět na 21. 8. nebylo možno využít), vypjatou atmosféru. Měla jsem nového plyšového medvěda, dostal jméno Okupant, ale nesměla jsem to říkat nahlas. Střih. O několik let později posloucháme s tátou Svobodnou Evropu, v Praze se demonstruje. Každé léto je to podobné, odvezou je za Prahu, odvezou je k výslechu. Policejní zvůle. Na druhé straně český smysl pro absurdno – jako třeba běh ulicí Politických vězňů. O něco později se v rámci Palachova týdne sama přimotám k výjevům, o kterých jsem zatím jen slyšela z toho rušeného rádia. Obušky a vodní děla. Brečím a nechci tomu věřit, to dělají Češi Čechům? Střih. 20. srpna 1989 jedu se svým budoucím mužem z Jihlavy do Jablonce. On čerstvě po promoci. V Pardubicích policejní kontrola, nevybíravá. Proč nemá razítko zaměstnavatele? Co jede dělat na sever? Báli jsme se…. Tenhle den je navždycky vepsaný v našich hlavách a nese nám vzpomínky. Mnoha lidem ukrátil životy a teď nemyslím jen na ty padlé v srpnu. Změnil víc, než bychom si chtěli připustit, charaktery, osudy, cesty… Je dobře o tom mluvit a připomínat si jej. I v kalendáři by si zasloužil aspoň památný den.  Vaše Eva s pocitem sevřeného hrdla