Nuda v Brně

určitě nebyla. Milí bloggeři a milé bloggerky, krásný den! Dnes mám pro vás první díl našeho výletu. Náhodou jsme objevili na slevomatu ubytování v Brně, nově zrekonstruovaný Old town hotel nás nalákal do města, kde jsme možná nebyli už pět let. A tak jsme postupně naplánovali kam a na co se jít podívat a co třeba také ochutnat. A počasí nám vyšlo ukázkové! To se nám v únoru, kdy jsme nocleh kupovali, ani nezdálo…

 Vila Tugendhat, hlavní cíl naší návštěvy Brna. Viděla jsem několik dokumentů v televizi, přečetla jsem loni knížku Skleněný pokoj od Simona Mawera. Je to fikce, kterou původní rodina prý nemá ráda, ale touha ten pokoj uvidět mne díky knize přivedla až do vily. Vznikla v letech 1929–1930 podle projektu německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Ten vypracoval návrh funkcionalistické stavby v roce 1928 na žádost manželů Tugendhatových. Stavba dokončená v roce 1930 přišla na pět milionů korun. Za takovou cenu by se v té době dalo postavit 30 rodinných domů. Jen stěna ze sedm centimetrů tenkého onyxu stála prý 200 tisíc. Rodina žila v domě ale jen 8 let, než odešla před nacismem přes Švýcarsko do Venezuely.

Vstupní hala s opálovým sklem

Pokoj Fritze Tugendhata



Koupelna
 

Schodiště do hlavního obytného prostoru

Nábytek byl převážně z trubkové a pásové oceli a z ušlechtilého dřeva (palisandr, zebrano, makassarský eben). Vstupní část, kde je položený travertin, není nijak velká, ovšem jakmile se sestoupí po schodišti do haly, která zabírá kromě kuchyně a přípravny jídla celou plochu spodního podlaží (15 × 24 m), ocitne se návštěvník v impozantní, hlavní obytné části domu.

Zimní zahrada mne dostala

 



Tak to je ten slavný skleněný pokoj

a onyxová stěna

Na jižní a východní straně je otevřena prosklením do zimní zahrady i do venkovní svažité zahrady. Mies van der Rohe obrovitou plochu haly rozdělil na vstupní, pracovní, jídelní a odpočivnou část. Podívali jsme se i do technického podlaží a i do zahrady. Strávili jsem tam asi dvě hodiny. Byl to zážitek.

 

Odpoledne jsme se přesunuli do Uměleckoprůmyslového muzea na výstavu Brno – moravský Manchester. Výstava mapuje 250 let  textilního průmyslu. S úžasem pozorujete, jak se rozvíjel textilní průmysl a následně s ním i strojírenství, které stavělo textilní stroje. Jaké kvalitní látky jsme vyráběli pro celý svět. A jak smutně to skončilo. Nejdřív továrnám velmi ublížily nálety s bombardováním koncem války, pak znárodnění a nakonec privatizace. A všechno je pryč. Dějiny popisuje také nová knížka Kateřiny Tučkové Fabrika. Stihla jsem ji přečíst před výstavou, ale teď se k ní ještě vrátím.

 A do třetice na Špilberku je retrospektivní výstava k osmdesátinám bratří Saudků. Zatímco venku probíhalo divadlo zvané zatmění slunce, my jsme se procházeli mezi fotografiemi a obrázky.

 

Pocourali jsme se centrem, ulice okolo náměstí Svobody jsme probrouzdali křížem krážem. I nějaké dobroty jsme si dali, ale Brno „jídelní“ vám ukážu příště. Dneska vás už z těch výstav musí také bolet nohy, tak se opatrujte, Vaše brněnsky uchozená Eva