Jarní barvy roku 22

 Dobrý den, milé bloggerky a milí bloggeři!

Tak jsem si myslela, že až skončí covidové vlny, přijde zpátky bezstarostnější život. A vidíme, svět je na ruby. Skoro měsíc jsem na blogu mlčela. Hledala jsem si pro sebe svá malá "guilty pleasures", obrázky, kytičky, zahrada, sluníčko... Odpoutat pozornost... ale znám se, stejně mne to dohonilo... objevila se potřeba "humanitární" patchworkové deky a tak jsem v pátek prohrabala sysliště a takhle se to vyvinulo:

Takhle vypadá vcelku prošitá a do konce týdne odjede v balíčku s přiloženým dopisem. I když existují listovní tajemství, tak tohle zprostředkuju i Vám:

Milý Voloďo,

Možná se divíš, kdo a proč ti posílá balíček. Je to tak: minulý týden jsem slyšela, že několik malých dětí s maminkami přišlo z Ukrajiny a že pro ně jedna moje přítelkyně šije polštářky. Víš, mám velikou zálibu v šití a už mnohokrát jsme společně s ostatními kamarádkami šily deky pro radost a pro zahřátí. Jednou dokonce i do Japonska po zemětřesení ve Fukušimě. Pak jsem se dozvěděla, že se jmenuješ Voloďa a jsou ti tři roky.

Připomenulo mi to můj vlastní příběh.

Na těchto fotografiích jsem já, když mi byly tři roky. Byli jsme na dovolené v městě Oděsa a byl srpen roku 1968. Tam jsme doletěli letadlem. Bydleli jsme u přátel, užívali moře. Pak nás tam zastihla zpráva, že hranice naší země přejely tanky Sovětské armády a domů jsme jeli složitou dlouhou cestou vlakem, protože žádná letadla s civilisty nelétala. Rodiče plakali a já si jen pamatuji tu dlouhou cestu s mnoha přesedáními. Asi jste právě přijeli podobnou cestou.

Přeji ti a celé tvé rodině, abyste mohli zůstat v bezpečí a zdraví a abys, až vyrosteš, měl jen hezké vzpomínky na mou zemi. Cizí tanky by totiž nikdy neměly přejíždět hranice svrchovaných zemí. Pro choutky marnivých vysoko postavených politiků by neměli umírat lidé.

Přibalila jsem ti k dece ještě několik věcí, které by tě mohly potěšit. Můj syn, který je dnes už velký, ti posílá něco, co měl sám rád. Tak snad se ti to bude líbit.

Moc si přeji, aby ta divná situace brzo skončila

 

Eva

 

P.S. Učila jsem se ve škole rusky a anglicky, ukrajinsky bohužel neumím, tak se pokusím tenhle text přeložit za pomoci počítače, ale můžou tam být chyby.

 

 

Шановний Володжо,

Можливо, вам цікаво, хто і чому надсилає вам посилку. Правильно: минулого тижня я почув, що з України приїхало кілька маленьких дітей з мамами і хтось із моїх друзів шиє їм подушки. Знаєш, я дуже цікавлюся шиттям, і ми з іншими друзями багато разів шили ковдри для розваги та розминки. Одного разу навіть до Японії після землетрусу у Фукусімі. Тоді я дізнався, що тебе звати Володою і тобі три роки.

Це нагадало мені мою власну історію.

Я на цих фотографіях, коли мені було три роки. Ми відпочивали в місті Одеса, це був серпень 1968 року. Ми летіли туди літаком. Відпочивали з друзями, насолоджувалися морем. Потім була новина, що кордони нашої країни перетнули танки Радянської армії і ми поїхали додому у важку далеку дорогу на поїзді, бо літаки з цивільними не літали. Мої батьки плакали, а я просто пам’ятаю довгу подорож з багатьма змінами. Ви, мабуть, щойно прибули подібним чином.

Бажаю вам і всій вашій родині, щоб ви були в безпеці та здорові, а коли виростете, у вас залишилися лише теплі спогади про мою країну. Іноземні танки ніколи не повинні перетинати кордони суверенних країн. Люди не повинні вмирати за апетити марнославних високопоставлених політиків.

 Я зібрав для вас ще кілька речей, які можуть вам сподобатися. Мій син, який сьогодні вже великий, надсилає тобі те, що йому самому сподобалося. Тож, можливо, вам сподобається.

Дуже хочеться, щоб ця дивна ситуація швидше закінчилася

 

Єва

 P.S. У школі вивчав російську та англійську, українську, на жаль, не знаю, тому спробую перекласти цей текст за допомогою комп’ютера, але можуть бути помилки.